ŠIK CZ s.r.o., projekt ve školství, unikátní projekt, prevence, nový projekt, prevence ve školách, škola, informace v kostce, školní vysílání, velkoplošná obrazovka

Záškoláctví

Školní rok je v plném proudu, přichází jaro a sním i hezké počasí. Koho by nelákalo si jeden den oddychnout a nejít do školy. Velká zábava to pak je obzvláště, pokud se to rodiče nedozví.

Často se ale stává, že z jednoho zážitku se stane obvyklá věc. To už mluvíme o záškoláctví.

Záškoláctví je odborníky definováno jako úmyslné zameškávání školního vyučování. Žák se z vlastní vůle, bez vědomí rodičů vyhýbá pobytu ve škole.
Je pochopitelné, že rodiče po zjištění záškoláctví zuří a problém se snaží řešit zákazy a různými omezeními.
Záškoláctví však nevzniká jen tak. Často má souvislost se školní neúspěšností žáka a tento jev má tendenci se prohlubovat.

Záškoláctví má dvě základní formy - je buď impulsivní (dítě neplánuje, že nepůjde do školy), nebo je plánované (žák plánuje odchod ze školy pod různými záminkami). Záškoláctví je projevem asociálního chování, jedná se tedy o poruchu chování únikového typu vyvolanou třemi základními příčinami:

• negativním vztahem ke škole

Ten může vyvolat mnoho situací , jako např. vysoké požadavky školních povinností, menší rozumové nadání, ale naopak i mimořádné vědomosti a schopnosti, takže se dítě ve škole nudí. Dále může být dítě stresováno strachem z hodnocení, zkoušením před celou třídou a v neposlední řadě vztahy se spolužáky a vrstevníky. Klima třídy a postoj učitele je pro dobrý vztah ke škole pro dítě i dospívajícího zásadní.

• vlivem rodinného prostředí

Kdy příčinou jsou nejčastěji dysfunkční vztahy uvnitř rodiny, nezájem rodičů o dítě a jeho prospěch,na druhou stranu i přehnaná péče a vysoké nároky na dítě, ať už ve školních tak zájmových aktivitách.Velmi klíčová je v těchto situacích jednotnost rodičů při výchově.

• trávením volného času

Mezi další příčiny záškoláctví často patří nevhodný způsob trávení volného času, způsobený negativním vlivem vrstevníků v partě, závislostním chováním projevujícím se zneužíváním drog a sháněním peněz na ně. Další příčinou nevhodně tráveného volného času je nezájem rodičů o aktivity dítěte. Rodiče jsou zahlceni prací a na dítě nemají čas.

Co mám dělat, pokud zjistím, že moje dítě chodí za školu
- zjistit pravý důvod záškoláctví (vztah ke spolužákům, kamarádům, učitelům, zajímat se, jak moje dítě tráví volný čas, které předměty zvládá a které ne, proč je nezvládá atd.)
- aktivně spolupracovat se školou (s třídním učitelem, výchovným poradcem)
- snížit nebo naopak zvýšit požadavky na dítě (Je nutné, aby mělo moje dítě samé jedničky, nebo je naopak lepší podporovat ho v tom, co ho baví a co mu jde? Má dostatek volnočasových aktivit, nemá jich naopak moc?)
- pokud se na problém cítíme sami a nevíme si rady, kontaktovat odborné pracoviště (střediska výchovné péče, pedagogicko-psychologické poradny, centra prevence atd.)

Zdroj:
Matoušek, Kroftová: Mládež a delikvence. Praha: Portál, 2003
Martínek, Zdeněk: Agresivita a kriminalita školní mládeže, Praha: Grada, 2009
Kyriacou, Chris : Řešení výchovných problémů ve škol, Praha: Portál, 2005

Vysvědčení je za dveřmi

Už to není, co bývalo? Dávno minuly časy, kdy Vaše dítko nosilo na vysvědčení samé jedničky? Jste smutní, naštvaní nebo dokonce rozzuření, když si jen vzpomenete na tu ostudu, kterou Vám Vaše ratolest se svým vysvědčení udělá?

Období vysvědčení bývá bohužel noční můrou i pro mnoho dětí. Je také dobou, kdy výrazně naroste počet dovolání dětí na bezplatnou Linku bezpečí. Zeptejme se proto těch, kteří s takovými dětmi pravidelně přicházejí do kontaktu, na to, jak bychom jako rodiče měli reagovat na špatné vysvědčení svých dětí a jak bychom jim mohli pomoci, aby příští vysvědčení bylo alespoň trochu více podle našich představ.

Položili jsme vedoucí Rodičovské linky, Mgr. Kateřině Schmitové, pár otázek, které se této problematiky týkají.

• Jak se to vůbec stane, že dítě najednou přinese špatné vysvědčení a nic netušící rodič se nestačí už jen divit?

Stane se to především z důvodu nezájmu rodičů o průběh školní docházky jejich dítěte. Celé pololetí přece mohli být v kontaktu s učiteli svého dítěte a známky měli možnost vidět v žákovské knížce. Je tedy možné velmi dobře odhadnout, jaké známky bude mít jejich dítě na vysvědčení. Překvapení není v této situaci na místě.

• Co si myslíte o tom, když rodiče své děti trestají za špatné vysvědčení?

Trestat dítě za neúspěchy v učení v době vysvědčení není účinné. V případě, že dítě nepřinese domů zrovna známky, které by si rodiče představovali, ale vědí, že se jejich dítě alespoň trochu snažilo, není důvod pro výčitky či křik. Některé děti většinou už tak mají špatný pocit a bojí se rodiče se známkami seznámit. Obecně si myslím, že tresty za to, že se dítě špatně učí, nefungují. Důležité je hledat cesty, jak pomoci dítěti tak, aby se jeho prospěch zlepšil.

• A jaká by podle Vás měla být tedy adekvátní reakce rodičů?

Je zcela zásadní si uvědomit, že někteří rodiče mají větší nároky na školní výsledky svého dítěte, než na které jejich ratolest skutečné má. To vede k tomu, že děti nesplní jejich očekávání a přinesou horší vysvědčení, než jsou rodiče podle svých měřítek ochotni a schopni akceptovat. Tam poté může dojít ze strany rodičů ke zklamání či naštvání. Rodiče a děti by společně měli komunikovat o tom, že pololetní vysvědčení je pro obě strany informací o tom, jak dosáhnout nápravy v nadcházejícím druhém pololetí.

• Co byste poradili rodičům, kteří by svému dítěti chtěli pomoci, aby se jeho příští vysvědčení vydařilo lépe?

Rodiče by měli sledovat školní práci svých dětí průběžně po celý rok. Je důležité domluvit společně s dítětem kroky, které by vedly k jeho lepším výsledkům ve škole. Následně je potřeba vytvořit plán přípravy na vyučování a kontrolovat jejich naplnění. Rodič, pokud je to v jeho možnostech, může nabídnout pomoc při přípravě do školy. V případě, že má s dítětem v průběhu přípravy do školy opakované spory, je lepší zvolit raději doučování. Někteří rodiče mají s doučováním velmi pozitivní zkušenosti. Máte-li s dítětem opakované problémy s učením, vezměte si na pomoc odborníka, např. z pedagogicko-psychologické poradny.

Děkujeme za rozhovor.
Mgr. Lenka Matoušková

Své náměty, otázky pro odborníky či diskusní témata posílejte na:
lenka.matouskova@sikcz.cz
Ptáme se za Vás!!!

„Moje dítě je agresor, moje dítě šikanuje…!“

ŠOK! Zdá se Vám to téměř neuvěřitelné! Jak ze špatného filmu! Jak ze zlého snu! Chvíli váháte, zda ředitelce na protější straně stolu rozumíte správně. Vaše dítě prý šikanuje druhé děti! Bere jim svačiny, ponižuje je sprostými nadávkami, dává jim příkazy. Když neuposlechnou, krutě je trestá. Přestáváte vnímat a jediné, co Vám běží hlavou je myšlenka, že to nemůže být pravda. Po chvíli se ukáže, že to pravda je.
Co teď s tím? Jak reagovat? Zeptáme se pana Mgr. Jiřího Maléře, lektora projektu Minimalizace šikany, pedagoga s 20tiletou etopedickou praxí a odborného garanta projektu ŠIK.

• Jak se rodič agresora o šikaně obvykla dozví a jaká první reakce je běžná?
„To, že je vaše dítě agresor, se většinou dozvíte od třetí strany. Školy, policie, sousedů apod. Pro rodiče je vždy těžké přijmout, že je jeho dítě agresor, a proto první reakcí rodiče bude odmítnutí této skutečnosti. A to i po předložení důkazů.“

• Jak se mám teď ke svému dítěti chovat? Nevím, co dál…??
„Role agresora je špatná role. Určitě to nebude něco, čím se budete chlubit. Každopádně je důležité, aby Vaše dítě dostalo od vás jasné sdělení, že to byla hloupost, že s tímto chováním nesouhlasíte, ale že mu pomůžete toto období překlenout a že Vás neztratí jako oporu a rodiče. V případě, že se šikana zjistí, je na agresory během vyšetřování vyvíjen značný tlak. Proto bude důležitá Vaše podpora. Pozor však, aby si to dítě nevysvětlilo jako schvalování tohoto chování. Zejména pozor na prohlášení typu „Dneska je potřeba mít ostré lokty“ apod.“

• Co mám udělat, aby byla celá věc co nejdříve vyřešená?
„Jako rodič agresora se zaměřte zejména na: - spolupráci při vyšetřování,
- zjišťování, kdo a jak bude danou věc vyšetřovat a kdo bude účastníkům šikany pomáhat, případně pracovat s celou skupinou (třídou),
- pomáhat svému dítěti vyrovnat se s vinou, podpořit jej a pomoci mu se omluvit obětem, případně rodičům oběti,
- pomoci mu přijmout následky jeho chování a současně jej chránit před neadekvátním trestem.“

• Vy máte v rámci své praxe zkušenosti s prací jak s oběťmi šikany, tak s agresory. Je něco, co byste chtěl vzkázat rodičům dětí, které šikanovaly?

„Nezapomeňte:
- že i když jste v nepříjemné rodičovské roli a Vaše dítě má „máslo na hlavě“, tak si zasloužíte slušné a etické zacházení,
- informujte se o právech a povinnostech výchovné komise školy, kam dítě dochází,
- emoce jsou špatný rádce a díky nim řekneme, co nás pak může mrzet.“

Děkujeme za rozhovor.
Mgr. Lenka Matoušková

Své náměty, otázky pro odborníky či diskusní témata posílejte na:
lenka.matouskova@sikcz.cz
Ptáme se za Vás!!!

„Mám podezření, že se moje dítě stalo obětí šikany…!“

Škola jako místo, kde vznikají první lásky, první přátelství. Škola jako místo získávání zkušeností, nezapomenutelných zážitků. Škola někdy také ale jako místo hrůzy – rozhodně v případě, že se tam stanete obětí šikany.
Na trápení spojené se školní šikanou se dnes zeptáme pana Mgr. Jiřího Maléře, lektora projektu Minimalizace šikany, pedagoga s 20tiletou etopedickou praxí a odborného garanta projektu ŠIK.

• Jaké jsou varovné signály, kterých si jako rodič mohu všímat, abych včas odhalil, že se moje dítě stalo obětí šikany?
„Jde o velice důležitý okamžik, který může o mnohém rozhodnout. Pro dítě je velice těžké přiznat a svěřit se s tím, že je šikanováno, že ho někdo týrá, že mu někdo ubližuje, že ho někdo ponižuje. Přiznat se, že jsem tak slabý a nedokáži se ubránit, nemít pocit, že žaluji, že bronzuji. To opravdu každý nedokáže překonat a raději trpí. A bohužel i v této, pro dítě velice těžké situaci, se najdou rodiče, kteří problém bagatelizují, dítě zesměšní nebo odradí slovy „něco musíš vydržet, tak se braň, mně také nikdo nepomůže“ apod. Ztráta jediné naděje dítěte často bývá tím posledním, co může dítě před úplným zhroucením potkat. Důležité v této situaci bude i to, na jaké úrovni ve vaší rodině probíhá vzájemná komunikace. Zda vám dítě důvěřuje, zda ví, že ho vyslechnete, že mu pomůžete.
Jaké jsou tedy příznaky, které signalizují, že s vaším dítětem není něco v pořádku, že se něco děje, co vyžaduje vaší pozornost. Mohou to být tyto projevy: dítě ztratilo kamarády, nedochází za ním žádný spolužák, žádný kamarád, změnilo způsob chování, je posmutnělé, zaražené, straní se vás, uzavírá se ve svém pokoji, méně komunikuje. Dítě není zváno na návštěvu k jiným dětem, nemluví o škole, došlo k výraznému zhoršení prospěchu. Má-li jít do školy, bolí ho hlava, břicho, často vyhledává pomoc lékaře. Ztrácí zájem, je nesoustředěné, má neklidný spánek, budí se, vykřikuje, usíná s pláčem. Do školy i ze školy chodí oklikami, případně střídá různé cesty, prosí o odvoz či dovoz autem. Vrací se s potrhaným oděvem, chybí mu části oděvu, chybí mu peníze, požaduje další, uchýlí se ke krádeži. Vrací se hladové, i když mělo zaplacené obědy a svačinu. Nedokáže vysvětlit zranění, oděrky, škrábance, hematomy. Dítě nápadně často hlásí ztrátu osobních věcí, při vysvětlování lže (pozor – nereagovat jako při běžné lži – zde je snaha dítěte omluvit svou neschopnost obrany). Dítě je neobvykle, nečekaně agresivní k sourozencům nebo jiným dětem, možná projevuje i zlobu vůči rodičům Dítě si stěžuje na neurčité bolesti břicha nebo hlavy, možná ráno zvrací, snaží se zůstat doma, své zdravotní obtíže může přehánět, případně i simulovat (manipulace s teploměrem apod.)

• Co mám jako rodič dělat, když se moje obavy potvrdí a já zjistím, že moje dítě je šikanované?

Dítě vás bude přesvědčovat, že se nic neděje, že mu nic není, je to jen náhoda apod. Nesmíte mu v tomto případě vyhrožovat, zastrašovat. Buďte velice trpěliví, vstřícní, nabídněte pomoc, i když přesně nevíte jakou. Mezi složitější případy patří suicidní projevy, kdy dítě vyhrožuje nebo se pokusí o sebevraždu. To již je v zoufalé situaci. Výše uvedené signály vás musí uvést do pohotovosti, ale nesmí vás vyvést z rovnováhy. Nesmí vás přimět ke zbrklosti a neuváženému jednání. Ideální je, dokáže-li se dítě svěřit a svěřit vám vše, co prožívá, co se s ním děje. A ještě jedna rada. Výše uvedené signály nemusí vždy znamenat, že jde o šikanu, některé mohou signalizovat i něco jiného. Dětem obvykle připadne zatěžko otevřeně mluvit o šikanování, že je jim ubližováno. Mnohdy trpí a v této bolesti se cítí bezmocní, osamocení. Často záleží na nás, zda se nám takové jednání podaří zastavit, včas rozpoznat. Doufejme tedy, že znalost charakteristických rysů a znaků dodá lidem nejen více důvěry, ale především více odvahy zasáhnout, ocitne-li se dítě v situaci, že je mu ubližováno, že je šikanováno.

• Kam se rodiče, kteří zjistí, že se jejich dítě stalo obětí šikany, mohou obrátit o pomoc?
Existují pomáhající instituce, kde můžete v případě potřeby vyhledat pomoc. Pokud si nejste jisti, kde se ve Vašem okolí vyskytují, můžete využít jako první služeb Linky SOS. Tyto linky mají databáze zařízení, které tyto služby poskytují. Navíc Vám mohou poskytnout anonymně první pomoc v případě bezradnosti. Mezi další zařízení, která mají tato řešení v náplni práce, jsou Střediska výchovné péče a Pedagogicko-psychologické poradny. Jejich služby jsou většinou poskytovány bezplatně. Také máte možnost se obrátit na poradnu na www.minimalizacesikany.cz


Děkujeme za rozhovor.
Mgr. Lenka Matoušková

Rozvod – a co děti???

S manželem či manželkou se hádáte, nemluvíte spolu, netrávíte spolu žádný volný čas, neležíte v jedné posteli, na sex, zábavu i uspokojení svých citových potřeb si pomalu hledáte nového partnera a nakonec se rozvádíte s tím původním…Příběh trochu smutný, ale někdy nevyhnutelný. Manželé, co se rozhodnou svůj vztah ukončit, by však neměli zapomenout na to, že jejich rozvod se netýká jen jich samotných, ale také jejich dětí.

Dovolte mi proto v tomto článku oslovit Vás, rodiče, kteří uvažujete o rozvodu, kteří se právě rozvádíte i Vás, kteří už máte rozvod za sebou.

Vaše situace je nezáviděníhodná a velmi náročná, není však nezvládnutelná. To, že se rozvádíte, nutně nemusí znamenat, že jste jako rodiče zklamali. Nechte si poradit od našeho předního dětského psychologa, Zdeňka Matějčka, který pro děti nejen pracoval, ale také žil. Následující tři citace jsou z jeho díla „Krizové situace v rodině očima dítěte“:

„Rodiče by si nadále měli zachovat vědomí svého rodičovství, tj. že i po rozvodu mají oba k dítěti určité povinnosti…psychické rodičovství nelze zrušit.“ (s. 47)

Rozvod a následné svěření dítěte do péče jednoho z rodičů neznamená, že druhý rodič přestává být rodičem. Oba rodiče mají právo i povinnost být pro své dítě rodičem i po rozvodu. Jaké povinnosti mají jako rodiče ke svému dítěti? Samozřejmě se nejedná jen o povinnost hmotného zabezpečení dítěte, ale především také zajištění jeho výchovy a citové podpory. Dítě má právo si se svými rodiči povídat, hrát si, učit se, bavit se, má právo na čas svých rodičů, na jejich zájem a pozornost.

„Další přikázání zní: Zachovat příznivý obraz obou rozvedených rodičů.“ (s. 51)

Když se rozvádíte, prožíváte jedno z nejnáročnějších období svého života. Nejspíš jste plni své bolesti, zklamání, nejspíš také zlosti a hněvu. Vaše děti však potřebují Vás oba. Vašim dětem totiž „hluboce a základně a bytostně záleží na tom, aby ti, kdo mají rádi je, se měli rádi také navzájem.“ (s. 30) Zkušenosti ukazují, že jedna z nejhorších věcí, kterou mohou rozvádějící rodiče udělat, je ta, když se vzájemně před dětmi pomlouvají, partnera zesměšňují, kritizují, obviňují. Dítě, které má rádo přirozeně oba rodiče, pak v sobě prožívá bolestivý konflikt – neví, jak by se takovému rodiči zavděčilo, aniž by o druhém rodiči mluvilo také ošklivě.

„Zvláště rozvedené matky se někdy až přepjatě zaměřují na dítě a zahrnují je přílišnou péčí a obětavostí…Obětavost ano, ale ne obětování.“ (s. 53)

Pro zdravý psychický vývoj dítěte je nezbytné, abyste na své dítě během rozvodu brali zvýšený ohled a snažili se mu situaci ulehčit. Na druhou stranu není dobré upadnout do druhého extrému a dítě rozmazlovat a naprosto se mu obětovat – zapomenout na všechny své potřeby a přání a řídit se jen rozmary svého dítěte.

Namítáte, že je tuhle zlatou střední cestu často obtížné najít? Nezbývá, než souhlasit. Zkuste ale vzít v úvahu ještě jedno vyjádření profesora Matějčka, které v sobě podle mého názoru skrývá odpověď na celou řadu našich otázek a pochybností a kterým bych také ráda uzavřela tuto svou krátkou úvahu: „Máme-li jednou děti, pak všechno, co se děje mezi námi manžely, se nutně týká i jich.“ (s. 29)

Přeji Vám, ať si své rodičovství dokážete užívat i v těch nejtěžších chvílích svého života.

Mgr. Lenka Matoušková
koordinátorka preventivních programů

Použitá literatura:
MATĚJČEK, Z. – DYTRYCH, Z. Krizové situace v rodině očima dítěte. 1.vyd. Praha: Grada Publishing, 2002, 128 s. ISBN 80-247-0332-7

Co dělat,

…když se trápí naše děti??
…když nás trápí naše děti??
…když naše děti trápí někdo cizí??
…když naše děti trápíme my sami??


Co pak, když nám naše děti začnou dělat více starostí než radostí? Často stačí málo - rozhodující je, zda dostatečně rozumíme problému, který naše dítě má, a zda si uvědomujeme, že „problémy nejsou v dětech, ale převážně v lidech kolem nich.“ (2, s.7) Máme-li tedy opravdu porozumět tomu, co naše dítě trápí, „musíme se na věc podívat očima dítěte.“(2, s.7)

Jak se to dělá – dívat se na věc očima dítěte?? Jednoduše – chce to jen umět se snést z výšin našeho racionálního a přísného světa „dospěláků.“ Ze světa, kde se nosí masky namísto upřímnosti a bezprostřednosti, světa čísel a přísných pravidel, světa konformity a výkonu. Ze světa, ve kterém má všechno svůj jasný cíl a smysl, nic se nedělá „jen tak“ pro pobavení, pro zábavu. Ze světa, ve kterém si téměř nikdo neumí hrát nebo si na hraní není ochoten udělat čas ve svém přeplánovaném kalendáři.

Svět dětí je jiný. Zelenou má tady hlavně fantazie, živá představivost, spontaneita, bezstarostnost, hra a naivita. Když děti povyrostou a jsou z nich puberťáci, jejich fantazie nabývá nové kvality – denní snění se pro ně stává bezpečným místem, kde žijí své sny, svá přání, zkouší si nové role, včetně té sexuální. V reálném životě mají sklon k extremismům, uznávají jen extrémní prožitky a zážitky, zdá se, že jim nikdo a nic není dost dobré. Ve skutečnosti to je jen jejich snaha v boji o vytvoření vlastní identity zakrýt pochybnosti o sobě samém, které jsou bolestivé a zničující.

Pokud chce rodič porozumět svému dítěti a jeho problému, musí ho chápat vždy v kontextu vývojového stadia, ve kterém se dítě nachází. Ukažme si to na příkladu – když si vymýšlí předškolák, jedná se pravděpodobně o prolínání jeho fantazie a reality, které ještě v tomto věku nedokáže plně rozlišit. Když si vymýšlí puberťák, jedná se pravděpodobně o úmyslnou lež, kterou pro sebe může sledovat různé výhody. Je jasné, že pokud jejich lži odhalíme, s každým budeme vyjednávat nejspíš naprosto rozdílně.

V této rubrice se budeme postupně zabývat jednotlivými tématy, která se týkají Vás rodičů a Vašich dětí. Náš přístup bude vycházet vždy ze stejného principu – budeme se snažit podívat se na věc a na problém „očima dítěte“. Jsem přesvědčena, že jedině tak můžeme najít to nejlepší řešení dané situace.

Zkuste se proto nyní prosím trochu nechat unést vlastní fantazií. Představte si, že je Vám zase šest, deset nebo dvanáct let. Jak by se Vám líbilo, kdyby se Vaši rodiče poctivě řídili následující příručkou slušného chování, která se podle mého názoru svou nedotknutelností blíží téměř biblickému desateru (1, s. 149-151) :

• když od dítěte něco chceme, tak ho poprosíme; za každou službu mu také poděkujeme;
• respektujeme jeho soukromí;
• na děti se nevytahujeme; není příliš dobře zdůrazňovat propastný rozdíl mezi světem dospělých, kteří si plno věcí „mohou dovolit“, a světem dětí, které si nic dovolit nesmějí (Proč si tatínek u večeře noviny smí číst, a děti si hrát nesmějí?? Proč maminka může používat sprostá slova, a děti ne?? atd.)
• děti nezesměšňujeme; dělat si hrubé vtipy z dítěte nebo na úkor dítěte je nejen neslušné, ale je to i těžkým přečinem proti výchově jako takové. Dítě si takové křivdy může pamatovat i celý život;
• děti příliš neotravujeme – nevměšujeme se vtíravě do jejich činnosti, nekazíme jim hru, zbytečně je nepřerušujeme;
• děti neponižujeme stálým poučováním a zkoušením; v opačném případě vychováme z našeho dítěte člověka trpícího nepříjemnými pocity méněcennosti, které negativně ovlivňují jeho výkonnost i úspěšnost;
• nezneužíváme dětské naivity a na dětech nevyzvídáme; nevyhrožujeme, že když nám dítě něco neprozradí, přestaneme ho mít rádi apod.

Co na to říkáte? Kdybyste byli dětmi, líbilo by se Vám to? Je to výchova, která vychovává děti úzkostlivé, agresivní, bezohledné?? Nebo spíše výchova „vlastním příkladem“, která děti učí slušnému chování, toleranci, respektu a ohleduplnosti?

A že se Vám zásady nezdají ani moc složité? Však také nejsou – vycházejí z té nejhlubší lidské přirozenosti, a tou je láska rodiče ke svému dítěti. Své děti milujeme, proto se snažme na svět a problémy našich dětí dívat také jejich očima – očima našich dětí!

Mgr. Lenka Matoušková
koordinátorka preventivních programů


Použitá literatura :
(1) MATĚJČEK, Z. Rodiče a děti. Praha : Avicenum, 1989
(2) MATĚJČEK, Z. – DYTRYCH, Z. Krizové situace očima dítěte. Praha : Grada Publishing, 2002

Doporučená literatura :
BERNEOVÁ, P.H. – SAVARY, L.M. Jak nevychovat dítě s pocitem méněcennosti. Praha : Portál, 1998
MÁDROVÁ, E. Zkuste být dítětem. Praha : Portál, 1998
MATĚJČEK, Z. Po dobrém, nebo po zlém ? Praha : Portál, 2000
MATĚJČEK, Z. – DYTRYCH, Z. Jak a proč nás trápí děti. Praha : Grada Publishing, 1997
ŘÍČAN, P. Cesta životem. Praha : Panorama,1990


Své náměty, otázky pro odborníky či diskusní témata posílejte na:
lenka.matouskova@sikcz.cz
Ptáme se za Vás!!!